12. září 2022
Cesta letadlem do Francie proběhla hladce. Na festival jsme se těšili, protože jsme nevěděli, jak ho z pozice vystavovatelů budeme vnímat. Již samotná organizace přistání napovídala, že o roztomilá nedorozumění a dobrodružství, improvizace a úsměvy, překvapení a trapasy nebude nouze.
Organizátoři akce Mondial de L‘ULM říkají, že Blois je největší evropskou výstavou ultralehkého létání – od letadel po paramotorové padáky. Uvádějí k tomu i nějaká čísla, která jsou možná trochu nafouknutá, nebo se odkazují na jiné ročníky, protože my jsme měli zkušenost trochu jinou.
Podél dráhy o délce asi 800 metrů byl jeden stánek vedle druhého. K tomu desítky stánků v uličkách a řada vystavovatelů s malými prezentačními stánky ve velkých stanech. Projít to šlo jenom jednou, proto asi jezdí kolem hlavní řady vystavovatelů malý vláček.
Tomu by se možná věřit dalo, výstava trvala tři dny, sloty byly pečlivě rozdané a přílety a odlety plánované vždy od 7.15 ráno až do západu slunce ve 20.30. Letošní ročník byl ale trochu nešťastný na počasí, v sobotu bylo nad Francií mnoho bouřek a řada pilotů nedoletěla.
Ano, to se zdá rozumný odhad, protože pole sousedící s letištěm se proměnilo na obrovské parkoviště a se značným provozem. Kouknout se přišly rodiny s dětmi, piloti a čilí důchodci, kteří se přišli bavit o aerodynamice nebo o tom, že je dobře, že je v České republice tolik výrobců, protože by jinak neměl v Blois ani kdo vystavovat.
Přistávat jsme měli 8:25, čili 5 minut před místním západem slunce, a měli jsme minimální rezervu, ale nakonec jsme stíhali a doletěli s mírným předstihem. Že ten čas není myšlen zase tak vážně, bylo jasné ve chvíli, kdy na display line probíhal nácvik akrobatické skupiny a my jsme vyčkávali a vyčkávali a vyčkávali.
Na přistání jsme šli v 20:33, a to už moc vidět nebylo. Ale zdaleka jsme nebyli poslední – další a další piloti přistávali již za tmy po nás, ve chvíli, kdy jsme již odstavili letadla a hledali registraci.
Podobné vtipy jsme si vyprávěli celou dobu, řadu nových nám prozradili i sami francouzští kamarádi, kteří za námi přišli. Nikdo jsme to nemysleli ve zlém, jenom nám u všech stánků, kde měli francouzský burger z názvem „chicken classic burger“, přišlo zvláštní, že národ ústřic, šneků a žabích stehýnek všude nabízí jenom burger.
Ono už jenom objednat si u stánku anglicky a dostat to, co člověk chtěl, bylo dobrodružství. Ale většinou to byla legrace – my jsme lámali francouzštinu a snažili se anglicky upřesňovat, které z šesti nabízených jídel myslíme, obsluhující domorodec zase francouzsky vyprávěl, jak je jejich jídlo úžasné, co a jak chutná, kde máme majonézu, solničku a kečup, a úkoloval personál food trucku, aby nám ukázal, co který název znamená.
Pro jistotu, zkrácení debaty a zmenšení fronty, která se za námi tvořila, jsme skončili na skoro čtyři dny právě u „chickem classis burger“. Tam se nedala udělat výslovnostní chyba.
Během akce se všichni vystavovatelé nastěhovali do stanů, které si postavili hned za svými stánky, nebo v připraveném kempu v areálu výstavy. My jsme sousedili s velkým týmem JMB, který pořádal každý večer diskotéku – asi milovali osmdesátky, protože večer, co večer do půlnoci rozezněli kemp ABBOU a Boney M. O kousek dál byl francouzský tým paramotorových pilotů PARAMANIA, který střídal Kurta Cobaina a francouzské rappery.
Většinou jsme po celém dni kolem letadel byli natolik utahaní, že jsme do mdlob upadli rychleji, než jsme se začali zamýšlet na psychedelickou směsicí zvuků z okolí, a protože i ti největší večírkáři na tom byli asi podobně, kolem půlnoci vše utichalo.
Snídaně byly možné zase jenom v areálu výstavy. Tam byla při objednávce situace o něco složitější. Byly vytištěné a do kancelářské složky vložené jakési nabídky nebo balíčky s výmluvnými Windows ikonami (hádal bych verzi Windows 3.11) a podle toho, kolik jsme zaplatili, tolik jsme si mohli brát.
Kolik je „tolik“ se ale vyvíjelo. Ale ať už to bylo cokoliv, vždy to bylo s croissantem, který se pekl rovnou v troubě na letišti. Na snídaňovém stánku, který s sebou měl i vlastní elektrocentrálu – prostě croissant po ránu musí být, i kdybychom z Normandie měli přivézt agregát – jsme se několikrát snažili najít logiku v tom, co a za kolik peněz jsme si objednali, ale nešlo to. Hlavně že byl ale crossaunt!
Abychom zachovali stravu pestrou, večeři jsme obohatili o hranolky a náš burger se změnil na „chicken classic burger with pommes frites“. Když jsme to prolili kečupem, mělo to zase trochu jinou chuť než v poledne a měli jsme pocit, že jíme pestře a zdravě.
Nicméně, nepřiletěli jsme zkoumat šneky a vyprávět vtipy, ale prezentovali jsme dvě naše ellipse – klasickou verzi s pevným podvozkem a karburátorovým 100koňovým motorem, a cestovní verzi se zatahovákem, autopilotem, dvěma PFD displeji.
Abychom i my za nás dodali nějaké čísla, uzavřeme to malou statistikou. Denně nás navštívila spousta lidí – počítat se to nedalo. Ve třech jsme běhali kolem zájemců a občas nestíhali. Odlétali jsme několik letových ukázek, komentátoři měli od nás připravený text, jak francouzsky představit letadlo, ale nakonec vždy skončilo u výkřiků „spitfire“. Nebo to bylo jediné, čemu jsme rozuměli. Rozdali jsme skoro 100 katalogů, hromady navštívenek a dohodli celou řadu dalších schůzek.
Naše eliptické křídlo s aerodynamickou štěrbinou jsme vysvětlili tolikrát, že ke konci jsme to uměli už jako průvodci na hradě a dokonce i francouzsky.
Přestože to bylo takové moc rychlé, popletené a přeorganizované, dělo se to ve Francii, a vypadalo to, jako že vše, co nefunguje, je vlastně samotným záměrem organizátorů a je třeba se nad tím jenom usmívat.
A tak jsme se vlastně od první chvíli těšili, že zase za rok poletíme na výstavu, že se naučíme další vtipy a že si zase dáme „cross aunt“ nebo „chicken classic burger“. Jenom si vezmeme lepší stany, protože naše odlehčená výbava nebyla na bouřky několikrát za noc moc stavěná.
(A konečně najdeme shuttle bus, který každou hodinu jezdil do města Blois, nikdo ho za celé čtyři dny neviděl, ale všichni organizátoři byli přesvědčení, že tam rozhodně je!)
Fotografie má na svědomí Lubor Sobek