02. března 2022
Jednou z mnoha dodnes používaných školních definic surrealismu je citát přičítaný André Bretonovi. „Je to tak krásné, jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole.“ K nějakému podobnému setkání došlo i v Albrechticích u Českého Těšína.
Na jednom místě se v průběhů časů pomyslně setkávají piloti RAF, genius loci podnikatele a uhlobarona, politika Jana Jindřicha Larische a ultralehkého letadla ellipse. A jak tedy setkal deštník se šicí strojem?
Po celém Karvinsku se v polovině 19. století horečnatě rozvíjely doly, stavěly se první hutě a zapomenuté Slezsko se bouřlivě rozvíjelo. Spolu s přílivem obyvatel z celého Rakousko-Uherska se musela rozvíjet i zemědělská infrastruktura regionu.
Rodina Larischů budovala a rozvíjela nejenom hornictví, ale i farmy a zemědělské dvory. Právě statek na kopci s hospodářskou budovou zvanou Bělehrad, jenž dala název celé dnešní místní části, prošel všemi představitelnými kotrmelci a zvraty 50. let 20. století s řadou dalších přemetů a nesnází konce století.
Statek si vlastně zanechal všechny vrstvy doby – od vznešených, slavnostních, a nakonec i těch přísně pragmatických, kdy bylo smyslem hospodaření na statku dohnat, předehnat, a to co v nejkratší době. Byl domovem mnoha generací a dával radost mnoha dětem, pro které byl dvůr celým jejich světem.
Zároveň byl kulturním domem, byl hospodou, kulturním sálem, oddací místností a najednou, po tom všem, byl prázdný a skoro se zdálo, že to ticho, které bylo slyšet z každého koutu statku, bude i posledním smyslem více než 150 let starého areálu.
Historické dlažby zalité asfaltem, zbytky čerpací stanice uprostřed dvora, zasypaný a zazděný sklep na víno s řadou prastarých dlužních úpisů a směnek, pobořené klenby kdysi vznešené jízdárny s navozenými vrstvami jemného písku se staly zárodkem kompletní konverze, při které areál pomalu ožívá moderními technologiemi, výjimečnou výrobou a postupně dostává zase podobu a smysl.
V rekonstruovaném areálu se vyrábějí letadla, jež budou dávat radost, štěstí a zároveň budou ctít tradici a ducha silné rodiny, všech dalších generací a lidí, kteří statek udržovali v chodu i v dobách, kdy to nebylo snadné a díky nimž může vzniknout výrobní prostor pro ultralehké letadlo ellipse.
Jedná se o celokompozitové karbonové letadlo s řadou jedinečných, patentovaných řešení, mezi která patří:
Zkrátka vzhledem, výkony a charismatem se jedná o takový malý český Spitfire, jak jej ostatně po prvních testovacích letech před několika lety označili čeští novináři.
Pokud se ellipse přirovnává ke Spitfiru, není to pro výrobce jenom marketingovou metaforou. Je to jeden z mnoha historických odkazů, kterých je třeba si vážit, opečovávat je. Statek je rekonstruovaný s úctou k celé historii, s minimem bourání, se zachování těch 150 let starých cihel a střešních prken.
Šanci stavět ellipse přinesli i čeští piloti RAF. Ačkoliv je možná tohle připomínání trochu přebité pěnou dnešních dní, je třeba na piloty nezapomenout a připomínat si je. Ne květinami a metály, ale tím, co je díky nim možno dělat. Nezapomínat na ty, kteří nemají publikované velké monografie, nenatočily se o nich filmy, nestali se předlohou pro knihy a rozhlasové hry.
Přesto je nutné je připomínat; připomínat v těch hodnotách, které se snadno zapomínají. Rekonstruovaná výroba ve statku připomíná zatím Karla Poštu, Václava Jíchu a Františka Doležala a stěna slávy je připravena pro to, aby se tam objevili i další, trochu zapomenutí, trochu méně slavní, ale přesto zásadní.
František Doležal byl první. Prvním, který sedl do Spitfiru a letěl. Byl to on, na něhož se sesypali ostatní, aby jim vyprávěl, jaké že je to éro, jak se chová, jak funguje a jaká je to krása. Bez prvních nemohou přijít ti druzí, třetí a další a další a být prvním je vždycky závazek vůči té řadě těch ostatních.
František Doležal byl i mezi prvními, kteří se vrátili domů již v květnu roku 1945 a byl, bohužel, i mezi prvními, kteří zahynuli v poválečných mírových dobách, v jeho případě při leteckém neštěstí rovněž na podzim roku 1945. I pro stěnu slávy společnosti ellipse aero v bývalých konírnách Larischova statku bude tím prvním...
Václav Jícha byl výborný pilot. Jako spousta jiných českých pilotů v RAF. Byl ale také prvním českým testovacím pilotem pro výrobce Spitfiru v Cosfordu a při této činnosti mu prošlo rukama neuvěřitelných 1 287 letadel. Václavu Jíchovi je třeba vzdát hold a připomenout si jeho odvahu, schopnost rozumět detailu a fakt, že to byl on, kdo svou prací garantoval spolehlivost letadel pro operační piloty.
Karel Pošta symbolizuje na zdi slávy poctivost, vytrvalost, odhodlání a schopnost poradit si s každým životním kotrmelcem. Jeho neuvěřitelně zamotaný profesní i osobní život s řadou odchodů, útěků a návratů je třeba připomenout, protože vytrvalost je to, co vede k cíli. Díky vytrvalosti také ostatně vznikl i statek, konírna a dnešní výrobní hala pro malé ultralehké "Spitfiry".
Náhoda, že se setkal deštník a šicí stroj na operačním stole, tak spojila ultralehké moderní letadlo ellipse s dlouhou tradicí Larischova statku a připomínkou těch, kterým kdysi létání učarovalo a stalo se jejich osudem. A je to stejně krásné, jako když to kdysi vyslovil André Breton, aby definoval surrealismus.